Dopis od Boha co me dojal k zlzam

Mé drahé dítě,

někdy si říkám, co jsem udělal špatně… Proč jsi pořád tak nešťastné... Vím, nemáš to jednoduché, samé povinnosti, samé starosti a zkoušky…v rodině, ve škole, v práci, ve sboru, kdekoliv… Proto si tak vážím každého okamžiku, kdy si na mě vzpomeneš, vzhlédneš k nebi a říkáš si, jestli tam jsem. Nejsem tam… stojím totiž vedle tebe a držím tě za ruku, jenže ty mě necítíš… Myslíš si, že jsem daleko, že mám jinou práci, že tě neslyším, nezajímám se, že jsi mi ukradené… Slyšíš, jak to zní? Že by mi bylo ukradené mé vlastní dítě? Pro které jsem šel tou nejtemnější cestou, cestou, která vedla až ke smrti? Možná tam u vás to někteří rodiče dělají, opustí své děti, nechají je napospas jejich osudu… Nemám nic proti tomu, aby se učili samostatnosti, ale neodpovídat na jejich zoufalé volání? To já nedělám… Myslel jsem, že to víš…

Tak proč jsi pořád tak utrápené? Rozhlížíš se a hledáš pomoc… Ale vždyť já jsem tady, přímo vedle tebe…Nemusíš hledat tak daleko… Chybí ti síla? Dám ti svoji… Nemáš dost lásky ve svém srdci? Stačí říct, nabízím ti své srdce plné lásky, pokud to tvé už je chladné a zvadlé… Bojíš se, že nejsi pro druhé lidi světlem, že tvé světlo je příliš slabé, než aby ho někdo viděl? Věnuji ti své světlo, které prozáří každou tmu… Máš strach? Nemáš dost odvahy znovu se vrátit do toho… „světa“…? Daruji ti svou odvahu, odvahu, která překoná vše... Přišlo jsi o ruku? Já budu tvou rukou a posloužím ti lépe než tvá původní… Nemoc ti ublížila? Já jsem tvé zdraví, u mě nejsi nemocné, mé dítě… Ztratilo jsi někoho blízkého? Chci být pro tebe tou nejbližší osobou, kterou nikdy nemůžeš ztratit… Nevíš, kam dál? Povedu tvé kroky, ale musíš mi důvěřovat, i když se ti cesta, kterou půjdeme, bude zdát zvláštní. Věř mi, už jsem tudy šel, vím kudy jít i co všechno tam čeká za nástrahy, ale cíl stojí za tu námahu. Věř mi… Je toho na tebe moc? Tak mi dovol něco vzít ze tvých ramen, ponesu to s tebou. Ponesu i tebe, když už nebudeš moci dál…

Mám ještě pokračovat? Chceš se dál utápět ve svých pochybnostech nebo mi konečně dovolíš zasáhnout? Bez tvého svolení mi to půjde hůř… Když si říkáš, že to nezvládneš, vzpomeň si na mě. Jen zašeptej a já tě uslyším… Můžeš za mnou přijít s čímkoliv, hlavně se neboj. Vždycky jsem s tebou a slyším tě. Chci ti pomoct. Ale neodvracej se ode mě, když něco náhodou nepůjde tak, jak jsi chtělo, i přes to, že ses s důvěrou obrátilo na mě… Nezklamal jsem tě, jen vidím o kousek dál a dělám vše pro to, aby to nakonec dopadlo co nejlépe. Všechny mé záměry nemůžeš pochopit a možná mě za to budeš chvíli i nenávidět, ale to riziko jsem ochotný podstoupit. Můj protivník je silný a často tě poblouzní, ale nezapomeň, že jemu nejde o tvé dobro, ale jen o něj samotného. Jsou jen dvě možnosti, má a ta jeho. Na čí straně chceš stát?

Když jsi na dně, jsem tam s tebou, prolezu každou díru, všechny jámy, propasti i stráně, abych tě našel. Nakonec ale udělám jen devadesát devět kroků ze sta, ten poslední vždy zůstane na tobě. Nemůžu se ti vnutit, rozhodnutí je jen na tobě. Když ti nezůstane nic než oči pro pláč kvůli tomuhle světu, který je tak plný zla a zklamání, když vůbec nemáš chuť se usmívat, usměj se aspoň na mě, opětuji ti tvůj úsměv a v tu chvíli se nad tebou obloha rozjasní… Nikdo a nic tě totiž nemůže odloučit od mé lásky, která je nepřekonatelná…

Pokud nevěříš tomuhle cáru papíru, věř aspoň knize, kterou čas od času otvíráš, když chceš znát odpovědi…. Už jednou jsem tohle všechno řekl, když jsem půjčil svou ruku Izajášovi a on pak za mě napsal toto:

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti… Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: Neboj se, já jsem tvá pomoc.“ (Izajáš 41)

Až mě zas někdy budeš hledat v oblacích, vzpomeň si, že stojím přímo vedle tebe a se slzami v očích tě pozoruji. Tak jdi, vykroč s novou nadějí zase do života. Obejmu tě, až zase budeme moci být spolu, do té doby tě bude objímat aspoň má láska…

Usmívej se a neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu… protože mi i na tobě záleží a trápí mě každé tvé trápení. Ani nevíš jak…

S láskou

Bůh

Muj příbech

Je mi 26 let

Narodila jsem se s tělesným handycepem .Matka mě hned po porodu dala pryč.Občas si mě brávala domu na víkendy.Pamatuji si že tam byl pokaždé jiný chlap takže nevím kdo je můj otec.Pamatuji si když mě koupala tak tam plavali mě vlastní vykaly. Pamatuji si když jsem nechtěla jist tak mě strašila že mě odnese bubák.

Z deckého domova si taky nepamatuji skoro nic pozitivního vím že když jsem nechtěla spát tak mě přivazovali plinkou k postýlce. Říká se že když dítěti do tří let nedáte lásku.Tak pak jí těžko přijímá.V 6 letech jsem se dostala do věřicí rodiny.Nejmladší bratr začal na mě žárlit protože veškerá peče pozornost se ted točila okolo mě.Tak mi to začal dávat najevo tím že mě kousal do ruk.Narodila jsem se z dvojčat segra po porodu hned zemřela a já sem se narodila téměř mrtvá museli mi dávat elektrické šoky a do dnes to nechalo následky že mám tiky v zádech a lekám se prudkého nebo něčeho nečekaného.

Puberta byla dost krušná jeden z mých bratrů mi řekl že jsem vetřelec že jsem se do jejích rodiny vetřela že se všude vtíram a že kdybych se netlačila ven první tak bych nezabyla svou setru.Takže jsem začala mít pocity menecennosti.Neřekla bych že bych měla s toho deprese spíš mě to zraňovalo.Táta jednou na to reagoval co se divíte vždy´t je o tři roky o požděná.

Je pravda že tam nějaké opoždění je ale není tak velké.Podle neurologické správy mam lehčí mentální retardaci.V 19 letech jsem se nechala pokřtít ale bylo to spíše že se to oděně očekává. Neměla jsem Bohem žádný vatách spíše mi bylo všechno jedno a některé věci jsem brala jako omezovaní nebo to nesmíš a tak dal…

Asi za pul roku se ke mě dostavily pochybnosti co když ten Bůh není co když je to něco vymyšleného jaký ten život bez něj je?Vždy´t život sním tě jen omezuje si spoutaná nejsi svodná nemůžeš si dělat co hceš jsi jeho otrok zkus jaký ten život bez něj je.Po čase jsem těmto myšlenkám podlehla řekla sem si s kusím jaký ten život bez Boha je a dám mu jasně najevo že ho vlastně ve svém životě nepotřebuji že to zvládnu i bez něj.

Řekla sem mu a´t jde pryč že ho nechci.Začala jsem chodit do hospody začala jsem pít alkohol a zjistila jsem že mi chutná.Začala jsem kouřit a taky mi to chutná dokonce mi to voní.Z Alkoholem a cigaretami mam problém do dneška.Abych dokázala Bohu že to myslím vážně a možná i sama sobě tak jsem zničila slovo na cestu a křesní list.

V sobotu jsem do sboru musela chodit kvůli rodičům a tvářila jsem se tam otráveně.Přes týden jsem si žila po svém.Trošku jsem si zahrávala z okultismem ale to jsem ještě netušila jaké to bude mít následky a důsledky.Je zvláštní že když jsem se postavila do spoůry vůči Bohu tak křesťanská hudba a literatura mě přitahovala dál.

Jeden psycholog když jsem mu tohle řekla tak mi říkal ty jsi dobrá ty třískneš s Panem Bohem ale čteš duchovní knížky.Najednou sem se cítila sama sebou prostě v pohodě nic mě nesvazovalo žádné příkazy byla jsem štastna a říkal jsem si jak jsem mohla být tak blbá a věřit nějakému Bohu když teď .jsem naprosto Štastná lidi mě berou mám hodnotu a tak dal.Později jsem říkala opak ale k tomu se dostanu.Tohle mé uvozovkách Štastné období trvalo skoro dva roky.Nevím kde nevím jak nevím proč se na jednou něco stalo.Začala jsem se cítit prázdná bezcenná zjistila jsem že nemám smysl života že ani nevím proč bych měla žít.Začala sem si připadat že jsem jen na obtíž že mě nikdo ne bere vážně a že jen překážím .A tady to všechno začalo od této doby to šlo semnou s kopce a trvá to téměř 6 let.

Na jednou mi to začalo v hlavě šrotovat a co když ten Bůh teda je.Myslela jsem si jak bylo jednoduché od něho odejít tak bude jednoduché se k němu vrátit ale opak se stal pravdou.Jsem na cestě spátky k Bohu 6 let a nemyslím si že jsem ještě u něj.Tehdy semnou začalo komunikovat pár lidi co vypozorovali že se semnou něco děje.Když si jednou začnete zahrávat se satanem tak vás pak už jen tak nepustí.Začala jsem obviňovat Boha že je to jeho chyba že on může zato že mám deprese a že nic nedělá.Začala sem ho ještě víc nenávidět.Ale někde pod tou sutinou všeho byla touha po něm asi jsem v této oblasti schyzofrenik.Lidé co se mi snažili pomoc tak jsem spíš do nich kopala a dostávala jsem ještě větší stek na Boha,Byla jsem hrozně rozpolcená všechno se ve mně rvalo měla jsem pocit jako bych se měla přetrhnout vejpůl tyhle pocity neboli stavy mám do dnes.Lidi co jsemnou komunikovali říkali že bych měla navštívit odbornou pomoc.Já sem si říkala nejsem blázen abych vybledávala odbornou pomoc já to zvládnu sama.Jenže místo toho abych se s toho dostávala tak mi přišlo a mému okolí že padám hlouběji a hlouběji.Změnila se mi povaha z milé dívky jsem se stala člověkem zatrpklým za hořklím na život a bylo semnou k nevydrženi lidé co se dříve cítili v mé společnosti dobře tak teď mě moc nevyhledávali.

Já jsem zjistila že si opravdu sama asi nepomůžu a že mě jednou tento stav z ničí.Často jsem měla a mám myšlenky na sebevraždu.A jednou mi jeden kamarád řekl že pokud se nesměním přistup k životu tak věří tomu že jednou spáchám sebevraždu protože už to bude pro mě neúnosné.Tato slova mě vyděsila a říkala jsem si já tahle skončit nechci.

Mezi tím jsem začala chodit jednou týdně k psychoterapeutovi možná jsme se trošku posunuly ale on často odbíhal od tématu a byla jsem tam vždycky jen 20 min.Jednou mi řekl že on mi prášky napsat nemůže že mám zajit k psychyjatrovi aby mi napsal nějaké léky.Moc to semnou nerozebral a napsal mi nějaké prášky ale asi po měsíci mi je musel vyměnit ale vůbec to semnou nerozebíral jen do mě cpal prášky.Tak jsem po roce dostala kontakt na jinou psychyjatričku a ta to semnou rozebírala a snaží se mi kombinovat prasky zatím se ty správné nenašli.K tomu psychologivi jsem přestala jezdit.

Každý člověk má období kdy je dole nebo na hoře ale já to mám extrémně ten propad je dost velký a hluboký.Teď jsem ve stavu kdy mám tendence rezignovat vzdát to a nebojovat protože se bojím dalšího pádu.Přijde mi že každý pád je bolestivější a bolestivější a já už nemám silu vstat a jít dal.Připadám si potlučena zlomená uvnitř sebe sama.Nemám silu bojovat.

Nezvládám žít svůj život já ho ani vlastně nechci. Připadá mi prázdny zbytečný.Nevidim východisko nevidím naději nevidím smysl života.proč můj mozek není schopny se zaměřit na něco jiného ? proč se musím trápit ?mě tento stav ničí.

- Obviňuji Boha že mě vůbec stvořil
- Že mám tělesný i psychický hendikep
-Že jsem melancholik a cholerik dohromady
-cítím se prázdná bez života bez energie
-Život mi nedává smysl
-Nemám cenu nemám hodnotu
-Jen tu překážím a jsem na obtíž
-Mám v sobě vztek
-Beznaděj -Zoufalství

-Časti si připadám jak zmuchlaný papír a jen zachodit

-Ne mám rada sebe sama spíše se nenavidím
- smutek

- myšlenky na sebevraždu.

- rozervanost rozpolcenost

- proč jsem vůbec tady

- Začíná mi být všechno jedno

- Všechno to tak bolí až se těžko dýchá

Většinou se tyhle stavy opakuji a je to pořád do kola.

Tak to by bylo asi vše k tomu co prožívám.