Osobní svědectví :-)

Že jsem prožívala určité boje s Bohem, to víš už z minulého roku, že jsem měla na Boha averzi. Nenáviděla jsem Ho, dělalo se mi z Něho špatně. Dělala jsem Mu naschvály. Však víš, i když jsem se navenek chovala takto, tak můj vnitřek někde hluboko toužil po tom, aby to bylo jiné, abych mohla být šťastná, abych se mohla vrátit k Bohu. Pod tou sutinou to tam bylo pokaždé. Když jsem se snažila vrátit k Bohu, můj pokus posléze ztroskotal, nikdy jsem to nedokázala, pořád mi něco bránilo, těžká pouta a okovy, nešlo to jen tak přetrhat. Nevěděla jsem, co to způsobuje. Vím, že jsem byla duchovně nemocná a odráželo se to na mém chování, na mé psychice, deprese a sebevražedné myšlenky byly na denním pořádku. Navíc jsem věděla, že mě takový život ničí, ale neměla jsem sílu nic dělat, nebo nějak to měnit. Do určité míry mně to i vyhovovalo.

Jednoho dne mě můj kamarád požádal, abych se za něj modlila, že prožívá trápení. Ani nevím proč, ale řekla jsem, že ano. Povídali jsme si a pak jsme se spolu modlili a já jsem najednou zjistila, že jsem plná radosti, když jsem mohla někomu pomoc. Druhý den mi kamarád řekl: „Marťo, Bůh si tě používá, nech se Jím používat.“ Jak mě může Bůh používat, když mám k Němu takový vztah, ani nevím, proč jsem kývla, že se budu za něj modlit a pořád jsem si říkala – Bože, mě přece nemůžeš používat. Bůh se rozhodl, že mi dokáže, že může a začal mi do cesty posílat lidi, kterým jsem třeba ani nevědomky pomohla a hrozně moc mě to naplňovalo štěstím. Ale stále jsem cítila, že ten můj vztah s Bohem není moc ok, že už možná není na bodu mrazu, ale že je spíš takový chladný. Tím, že jsem se snažila pomáhat druhým lidem, tak jsem si říkala, že bych mohla sloužit druhým lidem. Třeba přes internet, že bych se s nimi sdílela, modlila se atd. O té myšlence jsem napsala Petrovi Činčalovi, který mi odpověděl, že takového člověka potřebuje na své stránky a jestli bych do toho šla. Začala jsem se vymlouvat, že můj vztah s Bohem není ideální a že ani nemám teologické vzdělání, nakonec jsem připustila, že o tom budu přemýšlet.

Asi za měsíc na to jsem měla biblickou hodinu s jedním kazatelem na téma o životě a on mě na konci poprosil,abych se pomodlila. Modlila jsem se, že můj život je troska, že když nezačnu počítat ve svém životě s Bohem, tak to můžu zabalit, že bych s Ním chtěla počítat, ale nevím, jestli On ještě chce počítat se mnou a ukončila modlitbu.

Odjela jsem domů a na facebooku jsem měla cizí žádost o přátelství. Odepsala jsem, proč si mě našla, když mě nezná a já neznám ji. Přesto jsme si začali psát a ona mi napsala, že Bůh jí řekl celé moje jméno a že mi má říct, že On se mnou počítá a má se mnou velký plán a úkol. Když jsem to četla, nevěřila jsem vlastním očím a po tváři mi tekly slzy dojetím. Nechápala jsem. Pak jsme pochopila, že je to odpověď na mou modlitbu. Můj život šel dál, jen sem tam jsem někomu pomohla, občas poslala biblický text, ale pořád jsem v sobě cítila prázdnotu, že Bůh je ještě kdoví kde.

Asi před dvěma měsíci jsem zase měla biblickou hodinu. Bavili jsme se na téma okultismus a spiritismus, co to s člověkem dělá. Já jsem si s tím dříve zahrávala, vyvolávala jsem duchy, nechávala jsem si číst z karet, četla horoskopy atd. Když jsem slyšela, co to s člověkem dělá a jaké to má následky, tak jsem nad tím přemýšlela a uvědomila jsem si, že jsem si vlastně zahrávala se satanem a ten mě tak spoutal, že jsem se od něho nemohla dostat. Málem mi zničil život. Napsala jsem to jednomu kamarádovi a kamarádce a ta mi přes skype poslala knížku Kouzlo pověry. Když jsem ji začala číst, moje myšlenky se jen potvrdily. Kamarád mi napsal, at se spojím s Petrem Pimkem, že on se zabýval lidmi, co si také prošli okultismem. Nějakou dobu jsem váhala, ale pak jsem dostala odvahu a napsala jsem Petrovi Pimkovi a asi za týden jsme se sešli osobně a povídali jsme si o tom.Řekl mi, že jsem se postavila do vzpoury proti Bohu a že je schopný a ochotný mně pomoct, když budu chtít. Základem je, jestli vůbec chci. Řekla jsem ano. Petr mluvil o tom, že to nebude jednoduché, ale že to půjde, že v té knížce, co čtu, je napsána cesta osvobození, jak z toho ven a že tu knížku mám číst dál a postupovat podle ní - sama nebo s někým. Hned jsem se zeptala, jestli by byl ochotný být u toho se mnou. Knížku jsem četla dál a musím říct, čím dál jsem se dostávala, tím víc to bylo o mně. Někdy jsem se při čtení třásla, jindy jsem nebyla schopna číst a jen jsem plakala, jindy mi zase bylo špatně. Po 14 ti dnech jsem se s Petrem potkala znovu a ten mi řekl, abych vydržela a četla dál. Když jsem byla asi v půlce, napsala jsem mu, že s tím končím, že to nezvládám a že nechci žádné uzdravení. Že to není pro mě, ale nic méně jsem pokračovala ve čtení dále. Pak jsme se dohodli, že než bude biblický týden v Kroměříži, že to dočtu a že tam se vrhneme na cestu osvobození, jak z toho ven.

Můj úkol byl, že jsem měla napsat na papír všechny své hříchy, popsala jsem asi čtyři stránky A4. V půlce týdne se mě zeptal na pár otázek a znovu se ptal , jestli chci být opravdu zdravá, pak předříkával modlitbu a já opakovala po něm. Pak jsme postupně začali vyznávat jeden hřích za druhým, některé šly lehce, ale u některých jsem plakala a ani mně nešly vyslovit. Největší problém jsme měla, když jsem chtěla říct, že lituji, že jsem zesměšňovala Jeho oběť a rouhala se, to mi vůbec nešlo vyslovit, jen jsem seděla a plakala. Asi v půlce jsme skončili. Modlili jsme se o pokoj, aby mě Bůh naplnil, ale žádný pokoj nepřicházel, spíš jsem měla v sobě ještě větší zmatek a bolest. V noci jsem vůbec nespala, slyšela jsem nějaké kroky, na druhý den jsem i zvracela a nebyla schopna soustředit se na přednášky. Petr přišel za mnou, dal mi ruku okolo ramen a říká: „Tak co?“ Musela jsem odpovědět, že je to horší. Řekl mi, že to mohou být poslední dozvuky, a že věří, že bude dobře a že se pokoj dostaví.

V ten den byla přednáška o muži, co byl posedlý démony, a přednášející řekl, že kdo potřebuje zvláštní modlitbu za osvobození, at jde dopředu, že se bude modlit. Neměla jsem sílu ani odvahu tam jít, místo toho jsem zůstala vzadu a brečela jsem. Petr se mě pak zeptal, proč jsem tam nešla, proč jsem se uzavřela vůči Bohu. Na to jsem mu řekla, že jsem se neuzavřela, ale že nemám ráda výzvy, že jsem neměla sílu a odvahu, ale že věřím, že se mě Bůh dotýkal i v zadu. Pak jsme se domluvili, že na druhý den dokončíme zbytek nevyznaných hříchů. Opět některé hříchy šly lehce, některé hůř, ale nakonec jsme společně ten seznam roztrhali na malé kousíčky a modlili jsme se modlitbu odevzdání. Pak chtěl, at se modlím sama a řeknu Bohu, co právě cítím. Nic méně pokoj stále nepřicházel, ale začala jsem cítit nějaké naplnění, ale nebyla jsem si stoprocentně jista, že mi bylo odpuštěno. Petr říkal, že určitě ano, že byl toho svědkem, kdy jsem Bohu vyznávala a že si nemyslí, že by to bylo něco hraného. Narazili jsme na otázku druhého křtu, mluvil o tom, že v naší církvi to není běžné, ale že to necháme zatím otevřené. A od té doby jsem naplněna štěstím, štěstím přímo zářím, daří se mi několikrát za den modlit. Prostě vím, že jsem jiná, že jsem opravdu Boží dítě a že už všechno zlé bylo zničeno a naplno jsem se vrátila k Bohu. Ted prožívám nejšťastnější období v mém životě, vím, že teď stojím na straně Vítěze a že jen s Ním můžu vše ustát. Bůh se mě dotýká různým způsobem a jsem za to vděčna. Byla jsem nemocná, ale Bůh mě uzdravil, a to se stalo díky modlitbám, prosím, modli se dál za mě, budu to ještě více potřebovat. Přeji hezký zbytek dne v Boží náruči, díky že jsi, mám tě ráda.